Gallery
|
|
||
Přihlášení
ÚSES a jeho skladebné prvky
ÚZEMNÍ SYSTÉM EKOLOGICKÉ STABILITY
Od konce 70. let 20. století byla v české republice rozvíjena koncepce územního zajištění ekologické stability, skládající se z vymezování kostry ekologické stability jako souboru existujících a relativně ekologicky stabilních segmentů krajiny významných z hlediska biodiverzity a z plánování územních systémů ekologické stability, výsledkem obou operací v krajině je návrh ekologické sítě (Buček, 2007).
Ekologicky významné segmenty krajiny
Části krajiny tvořené ekosystémy s relativně vyšší vnitřní ekologickou stabilitou mající velký význam pro zajištění ekologické stability se nazývají ekologicky významné segmenty krajiny. Soubor ekologicky významných segmentů krajiny tvoří kostru ekologické stability.
Ekologicky významné segmenty se dle prostorově strukturních kritérií dělí na:
▫ ekologicky významné krajinné prvky malé území (obvykle od 1 aru do 10 ha) se stejnorodými ekologickými podmínkami, zpravidla zahrnujícími jen jeden typ společenstva (např. zbytek listnatého porostu uprostřed jehličnaté monokultury),
▫ ekologicky významné krajinné celky plošně rozsáhlejší území (obvykle od 10 do 100 ha), na kterém rozmanité ekologické podmínky umožňují výskyt více typů společenstev (př. zaříznutá údolí horních a středních toků řek s lesními, skalními a mokřadními společenstvy),
▫ ekologicky významné krajinné oblasti rozsáhlé území (více než 1 000 ha), jež se vyznačuje různorodými ekologickými podmínkami spolu s rozmanitými ekologicky stabilními společenstvy. Mezi ekologicky významné oblasti spadá většina chráněných krajinných oblastí,
▫ ekologicky významná liniová společenstva mají úzký protáhlý tvar a je pro ně typická převaha přechodných okrajových biocenóz (ekotonů). K významným liniovým společenstvům patří břehové porosty, aleje a stromořadí, okraje lesních porostů (Löw a kol., 1995).
Skladebné prvky ÚSES
Územní systém ekologické stability (dále ÚSES) se skládá z účelně vybraných ekologicky významných segmentů krajiny doplněných o další skladebné části (Löw a kol., 1995).
Celý systém musí splňovat základní funkční a prostorové parametry:
▫ rozmanitost potenciálních přírodních ekosystémů v řešeném území,
▫ jejich prostorové vazby (směry biokoridorů, polohy přirozených migračních bariér,
▫ nezbytné prostorové parametry (minimální plochy biocenter a maximální délky biokoridorů),
▫ aktuální stav krajiny,
▫ společenské limity a záměry určující současné a perspektivní možnosti kompletování uceleného systému (Míchal, 1994).
Dle převažující funkce dělíme skladebné části ÚSES na:
▫ biocentra,
▫ biokoridory,
▫ interakční prvky.
ÚSES je členěn do tří hierarchických úrovní (lokální, regionální, nadregionální). Nejnižší úrovní je lokální (místní) ÚSES, jež je nepravidelnou sítí skladebných částí ÚSES, které jsou tvořeny škálou reprezentativních skupin geobiocénů dané biochory. Další úrovní je regionální ÚSES, který obsahuje reprezentativní soubor biochor v daném biogeografickém regionu. Nejvyšší úrovní je ÚSES nadregionální, který představuje řadu biogeografických regionů (bioregionů) dané biogeografické podprovincie (Löw a kol., 1995). Nadregionální ÚSES má nadnárodní přesah a je součástí mezinárodní ekologické sítě EECONET (European Ecological Network).
Hodnocení a vymezování lokálního ÚSES spadá, vyjma velkoplošných chráněných území, do kompetence obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. Regionální ÚSES vymezují místně příslušné krajské úřady, případně správy chráněných území, kterým přísluší i správa lokálního ÚSES na jejich území. Nadregionální ÚSES je jednotně v kompetenci Ministerstva životního prostředí ČR (Vlčková, 2008).
Biocentrum
Biocentrum je biotop nebo soubor biotopů v krajině, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému (vyhl. č. 395/1992 Sb.). Pro biocentrum musí být dodrženy takové parametry (hlavně rozloha a stupeň ekologické stability), aby bylo možné zajistit trvalou existenci cílových druhů a společenstev přirozeného genofondu krajiny (Sklenička 2003).
Biokoridor
Biokoridor je dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. Území, které neumožňuje rozhodující části organismů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter síť. Funkčnost biokoridorů podmiňují jejich prostorové parametry (délka a šířka), struktura a druhové složení biocenóz. Význam biokoridorů pro různé druhy a skupiny organismů není doposud plně objasněn, ale lze všeobecně říci, že nejlépe fungují biokoridory v nichž je souvisle vytvořeno prostředí daného typu biocenózy.
Interakční prvek
Třetím skladebným prvkem ÚSES jsou interakční prvky, které zprostředkovávají pozitivní působení ekologicky stabilnějších krajinných prvků na okolní relativně labilnější krajinu. Na rozdíl od biocenter a biokoridorů, nemusí nutně splňovat podmínku propojení s ostatními elementy. Jejich vymezování by mělo vést k rovnoměrnému rozmístění skladebných prvků ÚSES v krajině. Čím hustší je síť interakčních prvků, tím účinnější je stabilizační působení územních systémů ekologické stability (Löw a kol., 1995).
Ochranná (nárazníková) zóna biocenter a biokoridorů
Všechny ekologicky významné segmenty krajiny by měly mít kompromisně využívanou ochrannou zónu, jejímž účelem je zabraňovat nebo co nejvíce omezovat antropogenní vlivy z okolí. Může to být třeba vymezený prostor, kde nebudou vysazovány nepůvodní dřeviny, záchytný příkop proti chemikáliím splachovaným z okolních polí (Míchal, 1994).
Ochranné zóny nejsou v urbanizovaném prostředí řešeny vůbec, protože zde nelze vyloučit antropogenní vlivy a v zastavěném území měst je většinou nedostatek vhodných ploch, jež by mohly být pro tento účel vymezeny.
...
Základní legislativa k ÚSES
Zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb.
Územní systém ekologické stability krajiny je zakotven v zákoně o ochraně přírody a krajiny (§ 3, odst. 1, písm. a, zákona č. 114/1992 Sb.) jako vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. ÚSES spadá do kategorie obecné ochrany přírody a krajiny.
Zákon dále ukládá orgánům územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány, vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství povinnost vymezovat a hodnotit ÚSES. Vytváření ÚSES je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. Vlastníci a uživatelé pozemků tvořících skladebné součásti ÚSES jsou povinni chránit systém ekologické stability(§ 4).
Zákon o územním plánování a stavebním řádu č. 183/2006 Sb.
Územní plánování má specifické postavení mezi všemi koncepčními nástroji, není totiž vázáno na konkrétní složku životního prostředí, ani na určitou lidskou aktivitu, ale je koncepčním nástrojem ochrany životního prostředí spolu s projekty pozemkových úprav a plány a projekty systémů ekologické stability území, případně plány péče o vybraná zvlášť chráněná území, který prostupuje právní režimy jednotlivých složek životního prostředí. Kromě těchto plánů existují ještě specializované plány, např. oblastní plány rozvoje lesů (OPRL), lesní hospodářské plány (LHP) nebo vodohospodářské plány, atd. (Bořecká, 2007).
Celý proces rozvoje území od územního plánování, přes umísťování staveb, až po jejich povolování upravuje zákon o územním plánování a stavebním řádu (č. 183/2006 Sb., stavební zákon).
Územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Přitom chrání krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. S ohledem na to určuje podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků (§ 18, odst. 4).
Územní plánování se uskutečňuje na základě územně plánovacích nástrojů. Územně plánovací podklady (ÚAP) zjišťují a vyhodnocují stav a vývoj území, jeho hodnot, limity využití území, záměrů na provedení změn v území a určení problémů k řešení v územně plánovací dokumentaci (§ 25, 26). Územní studie se zpracovává zejména tam, kde je nutno navrhnout, prověřit nebo posoudit možná řešení vybraných problémů, případně úprav nebo rozvoje některých funkčních systémů v území, např. územních systémů ekologické stability (§ 30).
Celorepublikovým rámcem pro tvorbu územně plánovací dokumentace je politika územního rozvoje, což je závazný strategický dokument pořizovaný Ministerstvem pro místní rozvoj a schvalovaný vládou. Stanovuje priority územního plánování republikového významu s návazností na přeshraniční a mezinárodní záměry(§ 31-35).
Územně plánovací dokumentace je uspořádána hierarchicky, což znamená, že politika územního rozvoje („celostátní územní plán“) je závazná pro zásady územního rozvoje (ZÚR) – „krajský územní plán“, na rozdíl od politiky územního rozvoje jsou již konkrétnější a řeší plochy nebo koridory nadmístního významu. Pořizuje je krajský úřad a jsou schvalovány zastupitelstvem kraje (§ 36-42). ZÚR jsou zase závazné pro územní plány (ÚP), jež stanovují základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, urbanistickou koncepci, uspořádání krajiny, koncepci veřejné infrastruktury a podmínky využití stanovených ploch a koridorů. Obdobně jako ZÚR je ÚP pořizován obecním úřadem a schvalován obecním zastupitelstvem (§ 43-60). Je-li nutné stanovit podrobné podmínky pro využití pozemků, pro umístění a prostorové uspořádání staveb, pro ochranu hodnot a charakteru území a pro vytváření příznivého životního prostředí, může být v územně plánovací dokumentaci navržen požadavek na vydání regulačního plánu.
Vztah územního plánování a ekologické stability je v současně platné právní úpravě založen stavebním zákonem a jeho prováděcí vyhláškou č. 500/2006 Sb. (o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti). Tímto jsou územní systémy ekologické stability nezbytnou součástí řešení územně plánovací dokumentace a jsou schvalovány v závazné části územních plánů. Úkolem územního plánování je vymezit územní systémy ekologické stability a zajistit podmínky pro uchování funkčnosti stávajících systémů a územní ochranu ploch navržených pro jejich založení.
Ze stávajících právních předpisů v oblasti územního plánování vyplývá, že vytváření ÚSES je veřejně prospěšným opatřením. Důležité je především to, že podmínky využití ploch ÚSES jsou nadřazené podmínkám využití ostatních „funkčních ploch“, na kterých je ÚSES vymezen. V praxi z toho plyne následující:
▫ ÚSES lze v zásadě vymezit nad jakoukoliv plochou s rozdílným způsobem využití, včetně částí ploch principiálně stavebních,
▫ vymezení ploch ÚSES nad částí ploch obecně určených ke stavebnímu rozboji (bydlení, výroba, veřejná vybavenost atd.) znamená, že části stavebních pozemků začleněné do ploch ÚSES nelze (kromě výjimek) zastavět,
▫ plochy ÚSES je třeba vymezovat pouze tam, kde je reálné nadřazenost podmínek využití ploch ÚSES vyžadovat (Kocián, 2008).
Zákon o pozemkových úpravách č. 139/2002 Sb.
Pozemkové úpravy jsou svým účelem institutem velmi podobným územnímu plánování. Oba tyto instituty spojuje snaha racionálně uspořádat území. V rámci pozemkových úprav se k hlediskům urbanistickým, kulturním a hlediskům ochrany životního prostředí, přidružuje i hledisko úpravy vztahů majetkových (Bořecká, 2007).
Pozemkovými úpravami se vytvářejí podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy, uspořádávají se vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny (§ 2, zákona č. 139/2002 Sb.).
Územní systém ekologické stability spadá do plánu společných zařízení, jehož návrh se zpracovává před návrhem nového uspořádání pozemků. K e společným zařízením patří mimo jiné protierozní protipovodňová opatření a další opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí. V souladu se schváleným návrhem KPÚ se předpokládá, že pro tzv. společná zařízení bude minimální množství výkupů. Pozemky včetně vlastních výsadeb by měly přecházet do majetku obcí. Obce by posléze, při využití titulů MŽP, měly provádět údržbu a následnou péči (Šamánková, 1996).
Několik důvodů, proč by měly prvky ÚSES být primárně prosazovány v rámci pozemkových úprav (Sklenička, 2003):
▫ územní plán je mimo zastavěná území zpracováván v takovém měřítku a nad mapovým podkladem, že není možné provést rozlišení prvků na jednotlivé vlastnické parcely a tedy ani přesná identifikace dotčených vlastníků pozemků,
▫ návrh územního plánu tudíž není projednán s vlastníky pozemků,
▫ územní plán nedisponuje možnostmi kompenzace záboru dotčených pozemků,
▫ KPÚ nabízí polyfunkčnost řešení, kdy prvek ÚSES se současně stává např. prvkem protierozní ochrany území, prvkem protipovodňové ochrany, izolační zelení, doprovodnou vegetací polní cesty apod.,
▫ proces KPÚ je sice pomalejším, ale zato procedurálně správným postupem, v rámci něhož lze vybrané části krajiny registrovat jako významné krajinné prvky (VKP), či ošetřit institutem věcného břemene.
Podkladem pro rozpracování problematiky ÚSES v rámci KPÚ je plán ÚSES schválený územním plánem nebo projednaný generel ÚSES. Výsledky pozemkových úprav jsou nezbytným a po schválení závazným podkladem pro územní plánování.
© UTOK
