Realizace skladebných prvků ÚSES

Zdroj: KOSEJK, J., PETŘÍČEK, V., KLÁPŠTĚ, J., FRANKOVÁ, L.: Realizace skladebných částí územních systémů ekologické stability (ÚSES) AOPK ČR. Praha 2009

Realizaci ÚSES je nutno chápat jako dlouhodobý proces, nikoliv jako jednorázovou akci.
Vždy je důležitější realizovat nové skladebné části ÚSES v místech s nízkou stabilitou krajiny. Je vhodné postupovat od opatření nenáročných a s jistým výsledkem. Prvotně by také měly být zakládány porosty s dlouhou dobou vývoje do cílového stádia.
Založení skladebné části ÚSES spočívá v terénních pracích, změně hospodaření, výsadbě dřevin, založení travního porostu realizací dočasného oplocení apod. Následně je nutné o založený biotop dočasně pečovat do doby započetí jeho funkčnosti (pěstební péče o  založené porosty, dosadby či dosévání, odstranění výplňových dřevin apod.), to vše je tzv. asanační (restaurační) management. Současně je nutná pravidelně se opakující průběžná péče podmiňující trvalou existenci daného biotopu (kosení luk, pastva, zdravotní zásahy v lesních porostech, likvidace náletů u stepních lad apod.), tedy tzv. regulační management. Při provádění výsadeb či výsevu je vždy nutné vybírat stanovištně vhodné a geograficky původní druhy dřevin.

Realizace ÚSES ve volné krajině
Při realizaci ÚSES na zemědělské půdě je vhodné půdu připravit, např. zatravnit či – zejména na extrémních stanovištích (podmáčené a zamokřené lokality, degradované půdy) v současné době nedostatečně využívaných – založit dočasný přípravný porost (bříza, olše, jeřáb, osika, vrba, některé druhy keřů i byliny, zejména vikvovité), který je časem nahrazen cílovým vegetačním pokryvem. Během růstu je třeba dbát na věkovou diferenciaci jednotlivých ploch, aby byl porost různověký. V případě blízkosti vhodných porostů s ostatkem semen je možné ponechat území určené k realizaci ÚSES samovolnému vývoji (sukcesi).
Správně realizovaná výsadba by měla splňovat mimo jiné tyto podmínky: je zvolen vhodný sadební materiál; sazenice jsou nepoškozené, správně pěstované, ve školce mají dostatek světla a nejsou přerostlé; pro správný vývoj sazenic je nutná následná péče (minimálně 3letá, v ideálním případě 5letá). Velikost a stáří sadebního materiálu odpovídá potřebám pro jednotlivá stanoviště. Ve městech je třeba větších sazenic, ve volné krajině stačí většinou malé, není zde třeba vysazovat zbytečně vzrostlé nebo několikrát přesazované (opakovaně tvarovaný kořenový bal) a tudíž předražené sazenice. Doba výsadby je zpravidla na podzim či v předjaří. Problémem při zakládání ÚSES je vytváření „městské zeleně”, tedy různých parkových podob i v lokalitách, kde jsou takovéto typy zeleně z hlediska ÚSES nevhodné.

Realizace ÚSES v lesích
Lesy v České republice jsou ve značné míře pozměněny ve prospěch kulturních porostů až monokultur se stanovištně nevhodnými nebo geograficky nepůvodními dřevinami, silně degradovaným, ochuzeným nebo i chybějícím keřovým a bylinným patrem. Trend udržování lesů v hospodářsky výhodné, ale ekologicky málo stabilní skladbě stále pokračuje.
Pro biodiversitu mají velký význam maloplošné zbytky lesních porostů dřevinné skladby zejména ve smrkových či borových monokulturách. Na lesní půdě má tedy ÚSES rovněž opodstatnění a řídí se obdobnými parametry jako v zemědělské krajině, zajištěním rozvoje bylinného a keřového patra, možností využití přípravných dřevin na extrémních stanovištích, následnou péčí o výsadbu apod.Kulturní lesy často nesplňují požadavky na kvalitu biocentra. V případě, že je „lesní“ biocentrum vymezené v přírodě vzdáleném lese, je nutné přikročit k postupné přeměně tohoto typu lesa na přírodě blízký les např. výsadbou původních dřevin a jejich preferováním během růstu.

Realizace ÚSES na vodních prvcích
Při zakládání „vodních“ biocenter, zejména tůní, je třeba dodržovat tyto hlavní zásady: Předpokladem k tomu, aby tůň plnila funkci ÚSES, je budování tůní členitých tvarů a přiměřené velikosti, s proměnlivou hloubkou tůně (průměrná hloubka 1–1,5 m) a s mírnými sklony břehů, které jsou přirozeně stabilní a nevyžadují opevňování. Zeminu vytěženou hloubením tůně je nejvhodnější deponovat mimo lokalitu nebo rozprostřít v širším okolí, nikoliv však do břehů.
Nežádoucím splachům z polí by měl bránit dostatečně široký travnatý pás v okolí tůně (min. 10 m). Tůně je třeba lokalizovat do míst, která vytváří vhodné podmínky pro jejich existenci (konfigurace terénu, dostupnost vody). Vhodným vegetačním doprovodem bývají vrby, zakládané z vrbových proutků ve skupinách.
Pro život obojživelníků je lépe ponechat jižní část tůně osluněnou. Tůně by neměly být zakládány v místech se stávajícími hodnotnějšími biotopy (př. druhově bohatá louka). Tvoří-li biocentrum rybník, je třeba, aby bylo vyvinuto litorální pásmo (mělkovodní část nádrže při březích a přítoku se sklonem břehů 1:5 a mírnějším) s pozvolným přechodem na souš. Aby rybník mohl řádně plnit funkci biocentra, není možné jej využívat k intenzivnímu chovu ryb.

Výsadby a dosadby skladebných prvků ÚSES na k.ú. Horní Loděnice

SCHNEIDER, J., KUPEC, P., VYSKOT, I., DOMOKOŠOVÁ, K.: Funkční potenciál a efekt nově zalesněných ploch v rámci pozemkových úprav na k.ú. Horní Loděnice. In SOUČEK, J. Zvýšení retenční schopnosti území a protipovodňová ochrana na základě návrhů komplexních pozemkových úprav v okrese Olomouc. Těšetice-Majetín: MZe ČR, PÚ Olomouc, 2006, s. 26--36.

BUČEK, A., MINX, T., SIMON, J.: Regionální biocentrum Jelení – příklad tvorby ÚSES při zalesňování zemědělských půd. In: Petrová, A. (ed.): ÚSES – zelená páteř krajiny. Sb. ze 7. roč. semináře 2.-3.září 2008 v Brně. Lesnická práce 2008. s. 5-10

SCHNEIDER, J., LACINA, D.: Návrh vegetačních úprav lokalního biocentra ÚSES C3 Vedrovický rybník, k.ú. Vedrovice. Brno, 2005

.

Odkaz na obecnou část ÚSES