Speciální část

Obecné principy strategie managementu

Zdroj:BUČEK, A., SIMON, J. (2010): Území se zvláštním statutem ochrany.  In:  Simon J. et al.: Strategie managementu lesních území se zvláštním statutem ochrany. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy. s. 14-21

Strategie managementu je soubor zásad, od kterých jsou odvozeny typy péče o lesní území se zvláštním statutem ochrany. Obecné principy strategie managementu vycházejí ze základního požadavku trvalého zachování přírodních a kulturních hodnot a trvalé udržitelnosti využití lesa. Obecná strategie managementu je založena na spravování a využívání lesů a lesní půdy způsobem a v rozsahu, který podporuje jejich ekologickou stabilitu, zachovává biodiverzitu, produktivitu, regenerační schopnost, vitalitu a schopnost lesních porostů plnit v současné době i v budoucnosti požadované ekologické, ekonomické a společenské funkce a to na místní, národní i celosvětové úrovni. Soubor opatření, tvořících strategii managementu je také třeba formulovat tak, aby jejich aplikací nedošlo k negativnímu ovlivnění nelesních ekosystémů a okolní krajiny. Uplatnění strategie managementu by prioritně mělo vést k dosažení cílového stavu lesa jako lesního ekosystému s maximální možnou úrovní ekologické stability, stavu, který vytváří podmínky pro trvalé uchování biodiverzity a geodiverzity.

Ekologickou stabilitou rozumíme schopnost ekologického systému přetrvávat i za působení rušivého vlivu a reprodukovat své podstatné charakteristiky v podmínkách exogenního narušování. Tato schopnost se projevuje buď minimální změnou při působení rušivého vlivu, anebo spontánním návratem do výchozího stavu či na původní vývojovou trajektorii po případné změně. Z této charakteristiky vyplývá, že jde o dva rozdílné aspekty vývoje, přičemž uplatnění jen jednoho z nich stačí k tomu, aby ekosystém mohl být považován za ekologicky stabilní. První typ ekologické stability označujeme za resistenci, druhý typ za resilienci. Protikladem ekologické stability je ekologická labilita, projevující se neschopností ekologického systému přetrvávat působení rušivého faktoru zvenčí nebo neschopnost vrátit se po případné změně k výchozímu stavu, resp. na původní trajektorii vývoje. Ekologicky nestabilní (labilní) systémy mají nedokonale vyvinuté autoregulační mechanismy a proto jeví zřetelnou tendenci ke snížení odolnosti (MÍCHAL 1994). Typickým příkladem labilních ekologických systémů jsou smrkové monokultury v nižších vegetačních stupních, které jsou ohroženy rozpadem v důsledku působení sucha.

Ekologická stabilita označuje schopnost ekologického systému dosáhnout stavu ekologické rovnováhy, což je dynamický stav ekologického systému, který se trvale udržuje s malým kolísáním, nebo do kterého se systém vrací pomocí autoregulačních homeostatických či homeorhetických procesů. Ekologicky stabilní systémy tedy rozhodně nejsou neměnné, i když konstantnost (stálost) je jedním ze základních typů ekologické stability. Změny ekosystémů, vyvolávané narušením (disturbancí) vlivem vnějších faktorů či vlivem působení endogenních procesů je účelné rozlišovat takto:

- zanedbatelné změny (endogenní fluktuace či cykličnost v rámci ekologické rovnováhy)
- únosné změny (nepřesahují meze ekologické stability)
- kritické změny (příznaky stresové reakce, počínající pásmo ekologické lability)
- katastrofické změny (příznaky zhroucení, samovolná obnova nemožná, ekosystém labilní).

Při posuzování stability či lability ekologického systému je třeba vždy stanovit časový a prostorový rámec hodnocení, podstatnou ekologickou charakteristiku, která je základem hodnocení a pokud možno i kvantifikované kritérium (MÍCHAL 1992). Cílový stav lesa v lesních územích se zvláštním statutem ochrany je třeba navrhovat tak, aby byly v co největší míře zachovány nebo podpořeny autoregulační procesy, vedoucí k dosažení ekologické stability.

Zachování biologické rozmanitosti, biodiverzity je jednou z nejvýznamnějších podmínek trvale udržitelného rozvoje, chápaného obecně jako „rozvoj, uspokojující potřeby současných generací bez ohrožení potřeb generací budoucích“ (BRUNTLAND 1991). Činností člověka došlo celosvětově k podstatnému zrychlení procesu vymírání druhů a tím k nenahraditelné ztrátě genetických informací, vzniklých v průběhu evoluce života na Zemi (WILSON 1995). Proto byla na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED), která se konala v roce 1992 v Rio de Janeiro.přijata Úmluva o biologické diverzitě, vytvářející základní rámce pro politiku a koncepce ochrany biodiverzity a trvale udržitelného využívání biologických zdrojů. Biologická diverzita je v této úmluvě definována jako „rozmanitost všech živých organismů včetně jimi tvořených suchozemských, mořských a ostatních vodních ekosystémů a ekologických komplexů, jejichž jsou součástí“.

Biologickou diverzitu je účelné rozlišovat podle tří vzájemně propojených úrovní – jako diverzitu druhů, diverzitu genetickou a diverzitu společenstev (PRIMACK, KINDLMANN, JERSÁKOVÁ 2001). Biodiverzita bývá nejčastěji posuzována podle počtu druhů, žijících na určitém území. V rámci druhu je významná diverzita genetická, tvořící genofond jako soubor všech genů a alel v určité populaci. V lesních územích je důležité zachování regionálních populací lesních dřevin. Přirozenou selekcí vznikají v rámci těchto populací ekotypy, přizpůsobené lokálním a regionálním vlastnostem abiotického prostředí. Jejich populace jsou důležitými genovými zdroji lesních dřevin. Pro zachování biodiverzity na úrovní krajiny je důležitá diverzita společenstev (biocenóz), tvořených populacemi různých druhů, spjatých vzájemnými vztahy.

Vytváření podmínek pro trvalé zachování přirozeného genofondu krajiny je prioritním cílem vytváření ekologických sítí, tvořených ekologicky významnými segmenty krajiny, které se vyznačují trvalostí bioty a ekologickými podmínkami, umožňujícími existenci planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů (BUČEK, LACINA 1994, BUČEK, LACINA, MÍCHAL 1996). Prvním krokem vytváření ekologické sítě je vymezení kostry ekologické stability jako souboru existujících území s relativně vyšší ekologickou stabilitou. Dalším krokem je tvorba územních systémů ekologické stability krajiny, které tvoří  optimálně fungující soustava existujících i navrhovaných biocenter, biokoridorů a interakčních prvků, účelně rozmístěných na základě funkčních a prostorových kritérií (LÖW et al. 1995). Lesní společenstva jako nejvyspělejší společenstva dlouhodobého vývoje přírody na našem území mají v ekologické síti nezastupitelný význam. Proto také tvoří podstatnou část území nově zakládaných biocenter (BUČEK, JELÍNEK 2006, SIMON, BUČEK a kol. 2008).

Zachování významných a vzácných objektů a jevů neživé přírody bylo hlavním důvodem ochrany v některých chráněných územích od počátku uvědomělé ochrany přírody. V současné době se stává samostatnou kategorii ochrany přírody a jedním ze základních pojmů ochrany přírody a krajiny geodiverzita (CÍLEK 2002). Geodiverzita.zahrnuje rozmanitost neživého prostředí, tj. rozmanitost geologickou, reliéfovou, půdní, klimatickou, hydrologickou. CÍLEK (2002) považuje geodiverzitu za substrátovou a morfologickou rozmanitost určitého území a uvádí řadu příkladů, kdy nevhodné zásahy (např. odstraňování skalních útvarů a balvanů, regulace řek) vedly ke ztrátě geodiverzity naší kulturní krajiny. Upozorňuje na nutnost cílené ochrany biodiverzity a také na to, že geodiverzita je základnou podstatné části biodiverzity. Pro ochranu území s vysokou hodnotou geodivezity začínají být vyhlašovány geoparky. Strategii péče o lesní území se zvláštním statutem ochrany je třeba formulovat s přihlédnutím k požadavku zachování prvků, jevů a procesů, které podmiňují zachování geodiverzity území. K narušení geodiverzity v lesních územích nejčastěji dochází při aplikaci nevhodných technologií těžby, přibližování a odvozu dřeva a necitlivém trasování lesních cest.

Koncem 20. století začal být management chráněných území chápán jako soustava jednorázových i trvalých opatření k zajištění žádoucího stavu biocenóz. Takto pojímaný management chráněných území byl rozlišen na regulační a asanační. Regulační management (též usměrňovací či preventivní) spočívá v opakovaných, soustavných biotechnických zásazích. Obvykle se jedná o klasické extenzivní obhospodařování. Asanační management (též obnovní, rekonstrukční, restaurační či revitalizační) představuje většinou jednorázový, zásadní zásah buď do stanovištních poměrů nebo do složení porostu. Součástí asanačního managementu může být i likvidace nežádoucích, např. invazních druhů, pak se jedná o management likvidační (PETŘÍČEK 1999).

.

Obecné podklady pro tvorbu plánů péče a ochranářských plánů

Farkač, J., Král, D., Škorpík, M.: Červený seznam ohrožených druhů České republiky - Bezobratlí. Praha, 2005

Plesník, J., Hanzal, V., Brejšková, L.: Červený seznam ohrožených druhů České republiky - Obratlovci. Praha, 2003

Procházka, F. (Ed.): Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v r. 2000). Praha, 2001

Bernská úmluva       pdf........příloha I........ příloha II ........příloha III........ příloha IV........ text čj/aj

Bonnská úmluva     text příloha I příloha II úmluva

Vyhláška 395/1992 kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb. , o ochraně přírody a krajiny

Vyhláška 60/2008 o plánech péče, označování a evidenci území chráněných podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a o změně vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, (vyhláška o plánech péče, označování a evidenci chráněných území)