Obecná část

Pojmem "chráněná území" se v běžné mluvě označují zvláště chráněná území. Pro potřeby těchto stráněk však tímto termínem budem označovat i území, spadající pod obecnou ochranu přírody. A vzhledem k zaměření stránek především na otázky opatření péče, se dotkneme i ochrany druhů.

.

Členění chráněných území:

Zvláště chráněná území (ZCHÚ)

•  
  • velkoplošná (VZCHÚ, v-ZCHÚ)
    • národní parky (NP)
    • chráněné krajinné oblasti (CHKO)
  • maloplošná (MZCHÚ, m-ZCHÚ)
    • národní přírodní rezervace (NPR)
    • přírodní rezervace (PR)
    • národní přírodní památky (NPP)
    • přírodní památky (PP)

Obecná ochrana přírody

•  
  • významné krajinné prvky (VKP)
  • územní systém ekologické stability (ÚSES)
  • přírodní parky

NATURA 2000

•  
  • evropsky významné lokality (EVL)
  • ptačí oblasti

.

Na jednom území však může být deklarován souběh těchto kategorií ochrany. Např. na území Chřibů je současně vyhlášen přírodní park, evropsky významná lokalita, nadregionální biocentrum ÚSES a dílčí lokality jsou vyhlášeny jako přírodní památky či přírodní rezervace (např. přírodní památka Barborka)

.

Základním legislativním nástrojem, definujícím výše uvedené kategorie ochrany je zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny.

.

 Stručný historický vývoj územní ochrany v ČR

Počátky územní ochrany přírody na území dnešní České republiky byly výrazně ovlivněny tím, že více než sto let se síť chráněných území vyvíjela bez zákonného podkladu. První chráněné území (dnešní NPR Žofínský prales) vzniklo již v roce 1838, první zákon o státní ochraně přírody byl přijat až v roce 1956. Česká republika tak má jedno z prvních chráněných území na světě a zároveň patří mezi jedny z posledních států, které schválily samostatný zákon o státní ochraně přírody (TVARDKOVÁ 2009). Přes opakované snahy osvícených jednotlivců se zákon na ochranu přírody nepodařilo prosadit ani v období Rakousko-Uherského mocnářství, ani v Československu v letech 1918-1938. Až do vydání prvního zákona na ochranu přírody bylo tedy vyhlašování lesních rezervací, podmínky jejich ochrany a způsob péče ovlivněno pouze vůlí vlastníků pozemků, především šlechtických rodů.  

Historické přehledy vývoje ochrany přírody na území ČR dokumentují vývoj počátků  snah o přijetí zákona na ochranu přírody a rozebírají příčiny, proč k jeho vydání dlouho nedošlo (ČEŘOVSKÝ 1965, TVARDKOVÁ 2009, VESELÝ 1954a). Již v roce 1901 předložil poslanec G. Nowak v poslanecké sněmovně ve Vídni návrh zákona na ochranu a udržování přírodních památek. Zákon nebyl vůbec projednáván. V roce 1908 zemský poslanec L. Jeřábek předložil zemskému sněmu v Čechách návrh osnovy zákona na ochranu přírodních a krajinných památek, návrh opakoval v roce 1911, v obou případech bezvýsledně. V roce 1922 předložil poslanec J.V.Stejskal návrh zákona na ochranu přírodních památek. Tento návrh skončil v kulturním výboru tehdejšího parlamentu. Legislativní práce pokračovaly nově zpracovanými návrhy zákona nebo jeho osnovy (J.S. Procházka a J. Emler 1922, Dvořák 1924, Wirth 1931, Paleček 1933), ovšem také bezvýsledně. Teprve v roce 1948 předložilo tehdejší ministerstvo školství, věd a umění návrh osnovy zákona, který byl v roce 1956 přijat.

Zákon o státní ochraně přírody č.40/1956 Sb. definoval předmět, rozsah a způsob ochrany a vymezil následující kategorie chráněných území: národní parky, chráněné krajinné oblasti, státní přírodní rezervace, chráněná naleziště, chráněné parky a zahrady a chráněné studijní plochy. Územní ochrana mohla být zajištěna i vyhlášením chráněných přírodních výtvorů (zejména krasové jevy, skalní útvary, významné stromy a jejich skupiny) a chráněných přírodních památek (přírodní výtvory, které jsou dokladem vývoje společnosti). Podle zákona mohla být vyhlášena, „je-li třeba zabezpečit před rušivými vlivy okolí,“ ochranná pásma chráněných území, chráněných přírodních výtvorů nebo chráněných památek. Vlastník (uživatel) pozemku, na němž bylo zřízeno chráněné území nebo ochranné pásmo byl povinen trpět omezení stanovené podmínkami ochrany. Stručně byl v zákoně deklarován též zákaz ničení nebo poškozování chráněných částí přírody. Ode dne účinnosti zákona byly části přírody chráněné dosud státem na základě dohody s vlastníkem (uživatelem) chráněny podle tohoto zákona. Tím byla poprvé zákonem potvrzena i od roku 1838 postupně vznikající síť lesních rezervací na území České republiky.

Přijetí zákona č.40/1956 Sb. vytvořilo legislativní podklad pro další postupnou tvorbu sítě velkoplošných a maloplošných chráněných území. Významnou součástí všech kategorií vyhlášených chráněných území a chráněných přírodních výtvorů (s výjimkou chráněných parků a zahrad) byly lesy. Způsob péče o lesy v chráněných územích nebyl ovšem v tomto zákoně nijak specifikován. Postupně se při uplatňování tohoto zákona v praktické ochraně přírody projevila celá řada nedostatků: nevyjasněnost některých pojmů, nepřesné vymezení pravomocí a působnosti jednotlivých orgánů státní správy, absence sankčních ustanovení, nedostatečná návaznost na další právní předpisy (OSSENDORFOVÁ 1984).

Významný pozitivní posun v legislativním zabezpečení ochrany přírody znamenalo přijetí zákona č.114/1992 S. o ochraně přírody a krajiny, který po řadě dílčích úprav a novel, které ovšem neznamenaly změnu základních principů (prozatím poslední novela byla přijata v roce 2009) platí až do současné doby. Přijetím tohoto zákona, který odpovídá současným evropským i světovým trendům a koncepcím ochrany přírody a krajiny Česká republika překonala své legislativní zpoždění z minulosti (Buček in Simon et al. 2010).

.

Vybrané články z časopisu Ochrana přírody

Härtel, H., Křenová, Z.: Dilema priorit: Chráníme biodiverzitu nebo procesy? Ochrana přírody 5/2009

Sádlo, J.: Bezzásahovost takříkajíc nechtěná. Samovolné sukcesní procesy v krajině současnosti. Ochrana přírody 5/2009

.

Chráněná území v kontextu územního plánování (zdroj: www.uur.cz)

dle: Hyvnar, V. a kol.: Limity využití území. III. vydání, UUR a MMR. 2007

Zvláště chráněná území                                   Všeobecná ochrana krajiny