Gallery
|
|
||
Přihlášení
Stezky a rekreační infrastruktura pro handicapované osoby
Příklad směrového ukazatele trasy pro osoby se sníženou schopností pohybu vzniklé v rámci projektu Krkonoše bez bariér.
Lidé s postižením mají stejnou potřebu relaxace a odpočinku jako ostatní. V mnoha případech jsou bohužel možnosti rekreačního vyžití ve volné přírodě těmto osobám zcela nepřístupné. Do skupiny handicapovaných řadíme osoby na invalidním vozíku, zrakově postižené, mentálně retardované, či osoby se sníženou pohyblivostí.
Náš právní řád neuvádí žádnou komplexní definici zdravotního postižení. Zajímá se pouze o to, do jaké míry je občan schopen pracovat. Některé definice zdravotního postižení zahrnují i jeho sociální kontext: postižený je ten, kdo v důsledku trvalé nemoci, úrazu nebo vady, nebo v důsledku odchylky sociální povahy, je podstatně omezen v praktickém životě v porovnání s okolní společností.
Světová zdravotnická organizace WHO v roce 1980 schválila dokument Mezinárodní klasifikace poruch, postižení a handicapů, ve kterém vymezila tři základní pojmy:
- vada (impairment) je definována jako abnormálnost psychologické, fyziologické nebo anatomické struktury nebo funkce,
- postižení (disability) je ztráta schopnosti člověka jednat a provádět činnosti způsobem nebo v mezích, které se pro lidskou bytost považují za normální,
- znevýhodnění (handicap) je pak omezení sociálního charakteru, vyplývající z vady nebo postižení, která člověka omezuje nebo znemožňuje, aby naplnil roli, která je pro něho (s přihlédnutím k věku, pohlaví a sociálním a kulturním činitelům) normální.
Senioři a rodiny s kočárky se střetávají s obdobnými problémy jako lidé na vozíku.
Zpřístupňování krajiny pro handicapované
1. Orientační prvky
Z pohledu postižených jsou důležité informace o tom, kde se nacházejí schody, příkré svahy a jiné překážky, aby si mohli ještě na začátku naplánovat bezpečnou a pohodlnou trasu. U osob s tělesným nebo zrakovým postižením stačí často malý detail k tomu, aby pro ně stezka byla dále neprůchodná.
Směrové tabule by měly být čitelné z výšky sedící i stojící postavy, proto by jejich střed neměl být výše, než 120 cm nad zemí. Tabule by měly být umístěny na světlých místech, a aby se zabránilo odleskům, měl by být jejich sklon 5-10°. Díky zkosení bude tabule snáze čitelná z invalidního vozíku i pro děti. Čitelnost také můžeme zvýšit, pokud bude povrch matný a nikoli z materiálů odrážejících světlo.
Text na tabulích by měl být navrhován hlavně s ohledem na čitelnost. Pokud je to možné, informační panely je vhodné umístit tak, aby umožňovaly přístup do jejich bezprostřední blízkosti.
Nevidomí a osoby se zbytky zraku užívají Braillovo písmo nebo zvukové informace. Protože ne každý umí číst Braillovo písmo, je třeba informace podávat i jinými způsoby. Jednotlivá písmena a číslice mohou například vystupovat z povrchu, být plastická.
Bez zraku je obtížné se orientovat na rozsáhlých a otevřených prostranstvích, s orientací mohou pomoci vodící stopy nebo značky. Vodící značky by měly být od okolního prostředí dostatečně odlišeny pomocí různých povrchů, materiálů, se zřetelnými okraji nebo zábradlím.
Dotekové mapy (mapy s vyvýšeným značením, či plastické mapy) mohou pomoci lidem se zrakovou vadou s orientací. Místo pevného umístění dotekových map v rekreačních areálech je vhodné, když mají zrakově postižení možnost ji dopředu nastudovat v klidu domova a při procházce ji mít stále s sebou.
Dalším možným řešením mohou být zvukové nahrávky. Záznam by měl postupně popsat, kudy vede cesta a jak vypadá její okolí.
Neočekávané překážky znamenají možné nebezpečí (špatně zaparkovaná kola, reklamní tabule, kořeny, neočekávané nerovnosti, neoznačené schody, vyčnívající objekty, atp.).
Osoby, které se obtížně pohybují a mají problémy s překonáváním dlouhých vzdáleností, by v mapě měly najít cesty, kterými se mohou dostat do vzdálených částí areálu autem. Vhodná délka trasy se pohybuje mezi 300 až 1500 m. Měla by zde být také možnost vrátit se domů nějakou kratší variantou cesty nebo zkratkou.
2. Parkoviště pro automobily
Parkovací místa pro invalidy je vhodné umístit co nejblíže k přístupovým cestám. Pro vozidla vybavená rampou nebo výtahem pro vozíčkáře je dobré vyhradit podélná parkovací místa, aby se zjednodušil výstup nebo nástup vozíčkáře do tohoto automobilu. V okolí parkovacího místa by neměly být hrany chodníků, či jiné překážky.
3. Cesty a pěšiny
Pěšiny v přírodních oblastech nedaleko městských aglomerací by měly být projektovány s ohledem na všechny, jak pro občany hledající fyzické vyžití, tak pro staré lidi s holemi, či pro vozíčkáře.
Povrch by měl mít příčný sklon do 1% kvůli odtoku dešťové vody. V místech, kde je vlhký podklad, bychom měli na okrajích cesty vykopat 30-40 cm hluboké příkopy.
S ohledem na osoby se zhoršeným zrakem by neměly být v bezprostředním okolí stezky odpadkové koše, informační panely a další objekty, které těmto lidem znesnadňují pohyb.
Optimální šířka cesty se pohybuje v rozmezí 1,6 až 1,8 m. Absolutně nejmenší rozměr 1,2 m je přijatelný na ojedinělých místech jako jsou přechody přes řeku nebo pokud cesta obchází překážky v terénu.
Elektricky poháněný invalidní vozík potřebuje na otočení cestu širokou 2m. S ohledem na otáčení by měly být projektovány i křižovatky cest.
Materiál povrchů cest by měl vhodně zapadat do okolního prostředí. Cesta musí být
celistvá, bez výstupků a nesmí klouzat. Vhodný je například velmi jemně drcený kámen. Velikost jednotlivých zrn je od 1 do 4 mm a pokládají se do vrstvy tlusté 5 cm. Trvanlivý podklad může být například tvořen základní vrstvou písku pokrytého drceným kamenem a nakonec posypaného štěrkem.
Na povrch cest může být také použit beton. Cesta by měla být také barevně odlišná od okolního prostředí, abychom usnadnili orientaci osobám se zhoršeným zrakem. Použití dřeva jako podkladu není příliš vhodné. Riskujeme, že po dešti bude cesta kluzká.
Stromy v těsné blízkosti cest mohou svými kořeny poškodit cestu a do jisté míry ji zneprůchodnit. Některé stromy, které jsou nejblíže stezky, je tudíž lepší odstranit.
Na všech místech, kde je cesta výše než okolní terén, je nutné instalovat nějaký druh hrazení. Na svazích o sklonu větším než 1:20 zábradlí poskytuje podporu tělesně indisponovaným lidem. Mělo by být vysoké 90 cm a ve výšce 75 cm by se mělo nacházet ještě jedno pomocné držadlo.
Lidé se zhoršeným zrakem, kteří jdou na vycházku sami, potřebují něco, co je po cestě povede. Dobrým základem je odlišit barevně cestu vhodným odstínem od okolního prostředí. Můžeme také použít kládu, ležící podél cesty. V tomto případě kláda funguje jako zábrana pro slepeckou hůl. Opět musí být umístěna tak, aby nezabraňovala odtoku dešťové vody z cesty. Jinou možností je odlišit okraj cesty jinou barvou. Například stezka sypaná drceným kamenem může mít okraj (široký 5 cm) tvořený štěrkem odlišné barvy.
Změnou hrazení nebo zábradlím umístěným kousek před dosažením nějakého důležitého místa můžeme informovat zrakově postižené například o nedalekých lavičkách, informačním panelu nebo místu určeném ke grilování. Změnou povrchu stezky můžeme dát na vědomí totéž
4. Svahy
Příkré svahy velmi komplikují pohyb osob, které mají obtíže s chůzí, nebo musí používat
podpěrná zařízení. Sklon takové delší cesty by se měl pohybovat v rozmezí 1:50 až maximálně 1:40. Sklony větší než 1:20 jsou nepřípustné. Pokud není jiná možnost než zachovat sklon okolo 1:20 nebo příkřejší, měli bychom na cestě vystavět odpočívací plochy na každých 5 metrech. Na stezce by také neměly být více než dva takto příkré svahy. V oblastech projektovaných jako přístupné pro postižené jsou svahy akceptovatelné pouze za zvláštních okolností a nesmí být příliš strmé a dlouhé.
Schodiště by měla být projektována v co možná nejmenší míře. Zábradlí musí začínat a končit nejméně 30 cm před začátkem nebo koncem schodiště. Mělo by být umístěno ve výšce 90 cm po obou stranách. Zároveň má mít takové provedení, aby se nemohoucí osoba dokázala přidržovat jednou rukou. Schodiště má být rovné. Pokud je schodiště dlouhé, je potřeba vybudovat odpočinkové plošiny alespoň 1,3 m dlouhé.
Všechny schody na schodišti musí mít stejnou hloubku. Mohou mít rozměry například 15 cm na výšku a 30 cm na hloubku. Pro osoby se zhoršeným zrakem je nutné výrazně označit začátek a konec schodiště. Vhodné je natřít vysoce kontrastní barvou hranu prvního a posledního schodu.
5. Mosty
Mosty by měly být konstruovány tak, aby co nejlépe navazovaly na okolní terén. Prkna, po kterých se chodí, by měla svírat se směrem chůze pravý úhel a mít mezery mezi sebou okolo 5 mm.. Pokud použijeme na stavbu přemostění jiný materiál než dřevo, je možné, aby most byl mírně šikmý, ale ne se sklonem větším než 1:20. Most musí být alespoň 1,2 m široký. Obě strany mostu musí být opatřeny zábradlím, které má zajistit stabilní a pevnou podporu. Při projektování a stavbě mostů bychom měli také brát v potaz, aby po nich případně mohla jezdit údržbová vozidla.
6. Odpočinková místa/lavičky
Odpočinková místa, zejména lavičky, by měly být umístěny podél cest v pravidelných vzdálenostech od sebe. Zvláště na kratším okruhu je umisťujeme 50-100 m daleko od sebe. Měly by být v místech, která se budou návštěvníkovi líbit a poskytnout kýžený odpočinek. Některé lavičky umístíme na sluníčko, jiné zase do stínu. Měly by být ve sejné úrovni jako je cesta. Nesmí také bránit průchodu nebo jinak překážet. Vedle lavičky by mělo být místo asi 1 m široké pro zaparkování invalidního vozíku.
Lavičky mají mít asi 50 cm vysokou zádovou podpěru a měly by být vybaveny opěrkami pro ruce. Tyto opěrky jsou umístěny 20 cm nad sedákem a jsou po celé šíři lavičky.
Lidé jsou různí a mají i různé nároky, třeba i na to jak si sednout. Proto by zde měly být i nižší lavičky, aby si i lidé s růstovou vadou mohli pohodlně sednout.
7. Osvětlení
V místech, která jsou přístupná i ve večerních a nočních hodinách je nutné mít dostatečné osvětlení. Osvětlovací lampy by měly být v přiměřené vzdálenosti od cesty, aby netvořily překážku pro zrakově postižené. Naopak nesmí být příliš daleko od sebe, aby nevznikala temná neosvětlená místa. Osvětlovací zařízení by měla svítit na místech, kde jsou různé překážky, která jsou nebezpečná ale také například na křižovatkách cest. Důležité také je, aby nedocházelo k oslnění čtenáře informačního panelu, tzn. světlo takové intenzity musíme směrovat do určitého místa. Pro tento účel umisťujeme světla tak, aby na panel svítila úhlopříčně.
8. Odpadkové koše
I člověk odkázaný na invalidní vozík potřebuje vyhodit odpad a proto okolo odpadkového koše musí nalézt vyhovující prostor pro manévrování. Tato plocha by měla být velká minimálně 2,5 x 2,5 m. Poklop, je-li jím odpadková nádoba vybavena, musí být umístěn ve výšce max 80 cm nad zemí a je nutné, aby se dalo s tímto poklopem manipulovat jednou rukou.
V oblastech, kde není tak hojná návštěvnost, můžeme některé odpadkové koše nahradit nápisem ve smyslu „Co jsi sem přinesl, můžeš také odnést“.
9. Odpočinková místa
Běžný venkovní nábytek sestává z pevně zabudovaného stolu a laviček. Spodní hrana stolu by měla být ve výšce alespoň 75 cm. Vrchní deska by měla od nohou stolu přesahovat o 60 cm. Tímto je zaručeno, že vozíčkář nepřijde do kontaktu s nohami stolu a může si také vybrat pro něj nejvíce vyhovující místo.
Lavičky spojené vhodně se stolem zároveň dávají celku přijatelnou stabilitu. Hmotnost celé soupravy okolo 350 kg zajistí lidem s problémy s chůzí, kteří se opřou o stůl, spolehlivou podporu. Lavičky by neměly být umístěny po celém obvodě stolu, ale jen na dvou stranách. Lidé, kteří mají sníženou pohyblivost, si tak mohou sednout na jejich okraj. Ostatní dvě strany využijí lidé na invalidním vozíku, nebo zde může maminka zaparkovat kočárek.
Vyhlídková místa, ke kterým se nedá dostat automobilem, bývají pro občany odkázané na invalidní vozík zapovězena. Pro občany se zhoršenou pohyblivostí jsou za určitých podmínek přístupná. Cesta musí být tvořena pozvolným stoupáním (např. serpentinami) a musí být dobře zajištěna zábradlím a různými madly.
Na vyhlídkách by měly být umístěny lavičky, aby zde výletníci mohli posedět a odpočinout si. Sedící člověk má mít stejnou možnost užít si krásný výhled jako člověk stojící. Ve výši sedící osoby by tedy neměly být žádné překážky, které by zabraňovaly výhledu.
Součástí stezky mohou být piknikové kouty a místa na grilování. U ohniště by mělo být místo na nohy pro osoby upoutané na invalidní vozík, optimální výška ohniště nad okolním terénem je 70 cm. Pokud jsou okolo ohniště lavičky, musíme zřídit alespoň 90 cm široký průjezd pro invalidní vozík.
Otevřená prostranství by měla poskytovat svým návštěvníkům možnost ukrýt se před nepřízní počasí, např. při náhlé průtrži mračen, když lidé čekají na svůj odvoz.
Rozměry takového přístřešku by měly být okolo 2 m na délku nebo šířku. Samozřejmostí jsou lavičky umístěné pod střechou.
Stezky pro handicapované v praxi
Značením tras pro osoby se sníženou mobilitou se jako u všech ostatních turistických tras věnuje KČT. V roce 2008 vznikl projekt s názvem Turistika pro všechny, ve kterém je možno aktivně se podílet na výběru tras a tvorbě značení tras pro osoby se sníženou mobilitou. Více informací o projektu konkrétní trasy najdete zde: http://www.kct.cz/program/turistika-pro-vsechny
Konkrétní výsledek tohoto projektu najdete například zde: http://www.kct.cz/novinky/trasa-pro-vozickare-lutova-u-trebone
Lidé na invalidním vozíku a obecně lidé se sníženou schopností pohybu a orientace jsou při pohybu v krajině limitováni velkým množstvím překážek. V České republice stejně jako ve světě vznikají rámci zlepšování zpřístupnění významných historických, kulturních a přírodních lokalit stezky dostupné i pro tyto osoby. Nicméně problematika zpřístupnění lesů a volné krajiny pro tyto osoby v České republice není zatím komplexně řešena, tak jak je tomu například v USA, Skandinávii či Velké Británii. V České republice zatím neexistuje předpis, směrnice, doporučená metodika či postup pro řešení bezbariérové dostupnosti volné krajiny, lesa a obecně míst v dosahu měst určených k individuální rekreaci a turistice.
Příklady ze zahraničí
Nejvíce pokročilé řešení problematiky rekreace a pohybu osob se sníženou schopností pohybu a orientace nacházíme v severských zemích, Velké Británii, USA.
(autor fotografií: Jitka Fialová, Mendelu v Brně)
Metodická východiska a příklady projektů týkajících se rekreace a pohybu ve volné krajině osob najdete například zde:
http://pub-epsilon.slu.se:8080/1608/01/Rapport_2005_1.pdf
http://mot.joensuu.fi/media/matkailu/bird/Accessibility_of_Nature.pdf
Například ve Velké Británii řeší komplexně problematiku zpřístupnění krajiny přímo Forestry Commission (obdoba LČR, s.p). Konkrétní příklady stezek a informace o nich najdete zde:
http://www.forestry.gov.uk/website/recreation.nsf/$$SearchPlacesToGo?Openform&n=&nt=&cr=GB&ct=All%20Counties&op=a&sr=
Další konkrétní příklady řešení stezek pro osoby se sníženou schopností pohybu a orientace ve Velké Británii jsou uvedeny zde: http://www.phototrails.org/default.cfm?page=home
Příklady z České republiky
Pracovníci Národního parku Šumava vyvinuli vlastní klasifikační systém tras a stezek pro osoby se sníženou schopností pohybu. Tímto systémem jsou uživatelům poskytnuty informace o povrchu stezky, o jejím profilu a další informace například o vybavenosti stezek. Klasifikační systém v NP Šumava je uveden zde:
http://www.npsumava.cz/cz/1446/442/clanek/klasifikacni-system-tras/
Další informace o projektech pro osoby se sníženou mobilitou a konkrétní příklady stezek v terénu dostupných i pro osoby na invalidním vozíku v oblasti NP Šumava najdete na následujících odkazech:
http://www.npsumava.cz/cz/1201/sekce/dostupna-sumava/
http://www.npsumava.cz/gallery/6/2005-dostupnas_2010.pdf
http://www.npsumava.cz/cz/1322/2345/clanek/v-np-sumava-upravujeme-trasy-pro-handicapovane/
http://www.npsumava.cz/cz/1446/sekce/trasy-pro-vozickare/
Zpřístupnit přírodní krásy se snaží také pracovníci KRNAP. O trasách dostupných pro osoby se sníženou mobilitou se uživatel dozví na odkazu:
Několik tras vzniklo také v Jizerských horách. Na níže uvedeném odkazu jsou návštěvníkům přístupné trasy slovně okomentovány, tak aby každý uživatel bych schopen naplánovat trasu a získal informace o její náročnosti. Odkaz zde:
http://www.jizerky.cz/cz/aktivity/plavani/vozickari/?PHPSESSID=dtn8sgq1bf60so5vna8lni3733
Pozitivním příkladem zapojení osob se sníženou schopností pohybu a orientace může být například přístup Botanické zahrady Praha Troja, která poskytuje odborné průvodcovské služby, zvukového průvodce, hmatový plán expozic a další. Více na:
http://www.botanicka.cz/hlavni-stranka/pro-navstevniky/pro-handicapovane.html?page_id=146
V rámci projektu IGA LDF MENDELU v Brně byl na Ústavu tvorby a ochrany krajiny vypracován návrh metodiky hodnocení lesní dopravní sítě a její přístupnosti pro osoby se sníženou schopností a to konkrétně na modelovém území Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny. Metodiku a výsledky její aplikace najdete zde: Kozumplíková, A., Trtílková, H. Zhodnocení lesní dopravní sítě ŠLP ML Křtiny z hlediska rekreačního zpřístupnění pro osoby se sníženou mobilitou. Brno. 2010.
Konkrétní mapové výstupy uvedeného projektu najdete zde: http://www.utok.cz/iga
© UTOK
