Rekreační potenciál území

 

 

Rekreační potenciál území je definován jako souhrn ekologických, vegetačních, kulturních a sociálních faktorů určujících maximální schopnosti působení území na člověka a jeho rekreační aktivity. V souvislosti s rekreačním potenciálem se rozlišují následující pojmy:

Rekreační atraktivita území je souhrn rekreačně vysoce vhodných přírodních, historických, kulturních a sociálních podmínek území.

Rekreační infrastruktura území představuje určité prvky umožňující rekreační utilizaci území – zpřístupnění, ubytovací a pohostinské kapacity, informační centra aj.

Rekreační efekt území je dán mírou využití potenciálních rekreačních schopností území

Rekreační kapacita území je únosnost krajiny na základě její intenzity využívání rekreačního potenciálu. Tato kapacita je dána obecnými limity využití území a dalšími sociologickými a kulturními aspekty, jako jsou například dochovaný krajinný ráz nebo tradice.

       Pro každé odvětví průmyslu existují určité podmínky, které utváří a ovlivňují vývoj procesů. U cestovního ruchu rozeznáváme podmínky lokalizační a realizační. Každá z těchto dvou podmínek představuje jiný aspekt.

       Rekreační potenciál území představuje lokalizační podmínky. Na jeho základě je možné umístit a rozvíjet aktivity cestovního ruchu na určitém území na základě jeho charakteristik. Lokalizační podmínky jsou vyjádřeny atraktivitou místní přírody a krajiny a místními kulturními hodnotami a pozoruhodnostmi.

            Rekreační efekt a utilizace území představují realizační podmínky cestovního ruchu. Tyto podmínky umožňují uskutečňovat vlastní nároky účastníků cestovního ruchu. Člení se na dopravní a materiálně technické předpoklady, čím se rozumí vybavenost území ubytovacími, stravovacími, sportovními, zábavními a jinými zařízeními. Důležitá je kapacita těchto zařízení pro množství zákazníků, kteří chtějí dané území navštívit (Bína, 2002 in Schneider et al., 2009).

Srovnání typů krajiny s rozdílnými složkami rekreačního potenciálu, vč. prvků rekreační potenciál snižujících

  

Horská krajina Šumavy                                                                     Široká říční niva v Biebřaňském národním parku (Polsko)

 

   

Rovinatá zemědělská krajina severovýchodního Znojemska

 

Návrh metodického postupu hodnocení rekreačního potenciálu krajiny dle Carbola a Schneidera, 2010

Jedná se o zcela novou metodiku, která byla vytvořena na základě již známých metodických konstrukcí (Bína, Vepřek, TERPLAN). Do postupu stanovení však byly začleněny aktuální poznatky a zejména členění na rekreační potenciál z hlediska místních obyvatel a z hlediska "přespolních" rekreantů. Metodika se tak snaží důsledně odlišovat rekreační potenciál od potenciálu cestovního ruchu. I přes nezbytné provozní zjednodušení metodického postupu bylo řešení navrženo v maximální možné míře komplexním způsobem. Podrobný postup je uveden v diplomové práci Carbola (2010) i s příkladem řešení).

V první části nazvané: „Stanovení základních přírodních hodnot lokalizační složky rekreačního potenciálu“ se  stanoví obecné, v delším časovém horizontu neovlivnitelné přírodní hodnoty a podmínky území, které determinují tzv. lokalizační předpoklady území k rekreaci. Hlavním zdrojem inspirace pro vypracování této části metodiky byla metoda TERPLAN. Tato první část je rozčleněna na tři okruhy hodnocení:

1.      Hodnocení struktury půdního fondu katastrálního území se zohledněním typu krajinné struktury a nejvýznamnějších negativně působících fragmentačních prvků.

2.      Zohlednění výškového převýšení krajiny

3.      Hodnocení maximální možné délky pobytu v ideálních podmínkách dle součtu počtu pobytových dnů v letní sezóně a počtu dnů v zimní sezóně

 

Ve druhé části nazvané: „Podrobné hodnocení podle skupin tématické příbuznosti“ jsou hodnoceny specifické prvky krajiny a specifická zařízení, která se podílí významným způsobem na utváření rekreačního potenciálu (potažmo i potenciálu cestovního ruchu). Kriteria jsou rozčleněna do 6 skupin, dle tématické příbuznosti:

1.      Přírodní atraktivity

2.      Sportovně technická zařízení

3.      Obslužná zařízení a vybavenost

4.      Architektonické a stavební atraktivity

5.      Zařízení pro uspokojování potřeb rekreace (a cestovního ruchu)

6.      Ostatní – v této skupině jsou zařazena kriteria, která by nevytvořila větší samostatnou skupinu.

7.      Na závěr se hodnotí všechny předešlé tématické skupiny dohromady = celkové zhodnocení 2. části metodiky

 

Ve třetí části je provedena syntéza výsledků z první a druhé části. Tím je určen celkový kladný rekreační potenciál území.

Ve čtvrté části metodiky jsou hodnoceny negativní vlivy a prvky území.

V páté části metodiky je hodnocen rekreační potenciál území včetně zohlednění negativních vlivů a prvků v krajině.

V šesté, nadstavbové, části metodiky je hodnocena vhodnost území pro jednotlivé druhy rekreačního využití na základě již zhodnocených kriterií z 1. a 2. části metodiky.

 

Podmínky pro použití metodiky jsou následující:

1.      Základní jednotkou hodnocení je katastrální území jednotlivých obcí. Hodnocení by bylo pak použitelné např. pro územní plánování.

2.      Při hodnocení rekreačního potenciálu mikroregionů nebo větších měst a jejich přilehlého území by bylo možné vypočítat celkový potenciál jako aritmetický průměr z hodnocení samostatných katastrálních území a pak dle bodového hodnocení v tabulce 3b metodiky určit celkový potenciál území. Tímto se však snižuje vypovídací schopnost výsledku a není pak zřejmé rozložení rekreačního potenciálu.

3.      Pro zpracování hodnocení je potřeba shromáždit veškeré dostupné literární (nebo informace z internetu) údaje o území, a to především terénním průzkumem a shromážděním veškerých mapových podkladů.

Pro druhou část metodiky je vhodné dodržet následující:

4.      Pro hodnocení (zejména dle 2. bodu metodiky) v případech, kdy nejde zcela jednoznačně zařadit do určitého stupně hodnocení, je potřeba, aby hodnotitel zdůvodnil svoje hodnocení fakty, která korespondují alespoň částečně s popisem situace pro zařazení do kladného stupně potenciálu.

5.      Pokud se v území vyskytuje více prvků, které lze zařadit do dvou nebo všech tří kladných stupňů potenciálu, vezme se v úvahu vždy vyšší stupeň

.

 Přehledné zpracování postupu při zpracování hodnocení dle nově navržené metodiky hodnocení rekreačního potenciálu naleznete zde. Schéma znázorňuje jak postup prací, tak i základní členění samotné metodiky.

 

 

Příklady hodnocení složek rekreačního potenciálu dle Bíny (2002) na příkladu území Šumperka a okolních obcí (Smutná 2010):

9 - Vhodnost krajiny pro pěší a horskou turistiku

13 - Vhodnost krajiny pro sportovní rybolov a rekreaci typu les/hory

19 - Kulturně-historické památky a soubory 


 

Metodická konstrukce hodnocení potenciálu cestovního ruchu dle Bíny

Metoda přiřazuje  jednotlivým stupňům hodnocení (1, 2, 3). Jsou rozdílné bodové hodnoty u každého hodnoceného kritéria, podle jeho významnosti a důležitosti  pro cestovní ruch a rekreaci. Toto řešení umožňuje vystihnout a zapracovat do celkového řešení „váhu“ jednotlivých kritérií.

Základní metodická konstrukce hodnocení potenciálu cestovního ruchu a rekreace
Potenciál cestovního ruchu je chápán jako formalizovaný výsledek zhodnocení co možná nejkomplexnějšího okruhu lokalizačních  podmínek a předpokladů pro další možný rozvoj cestovního ruchu. Lokalizační podmínky cestovního ruchu vytvářejí složitý multidisciplinární systém. Podmínkou pro zkoumání tohoto systému je jeho zjednodušení
a rozčlenění na relativně přirozené segmenty. Za tyto segmenty považujeme jednotlivé,
v zásadě homogenní aktivity cestovního ruchu – např. cykloturistika, kulturně poznávací turistika, kongresová turistika apod. Celkový potenciál se tak skládá z dílčích, „odvětvových“ potenciálů, tj. možností, které v území existují pro provozování konkrétních aktivit cestovního ruchu.

Lokalizační podmínky cestovního ruchu se vyskytují ve třech hlavních formách:
a) jako vhodnost krajiny pro určitou aktivitu cestovního ruchu (z logiky věci vyplývá, že jde o takové aktivity, jejichž provádění je v rozhodující míře vázáno na přírodní prostředí); příklady: vhodnost krajiny pro cykloturistiku, pro zimní sporty, pro horolezectví apod.,
b) jako určitá relativně fixní danost, která v obci existuje a je atraktivní pro návštěvníky; příklady: kulturně historické památky a soubory, muzea a skanzeny apod.
c) jako kulturní, sportovní a jiné akce, které jsou v obcích pořádány a navštěvují je účastníci (diváci) odjinud.

Stupeň rigidnosti a časové neměnnosti lokalizačních podmínek cestovního ruchu klesá od bodu a) k bodu c). Přírodní a krajinné podmínky (a) jsou relativně neměnné. Nepříliš snadno se též vytvářejí v obcích nové „kamenné“ kulturní atraktivity (b) cestovního ruchu (v zásadě to však jde, viz např. dnes relativně časté zřizování skanzenů). Naopak poměrně snadno se dá ovlivnit potenciál cestovního ruchu obce tím, že se zde začnou pořádat různé akce (c) a zajistí se jejich širší publicita (Bína, 2002).
Na tomto místě je nutno ovšem zdůraznit, že žádný formalizovaný model nemůže postihnout lokalizační podmínky cestovního ruchu obcí v jejich naprosté úplnosti. Některé autentické místní jevy, vztahy a charakteristiky stojí pod možným rozlišovacím prahem hodnocených geografických, krajinně-přírodních, kulturně památkových a jiných územních systémů pro území obcí. Tyto atributy nicméně mohou významně dotvářet obraz vlastních možností a atraktivit, pro něž se daná obec stává cílem návštěv účastníků cestovního ruchu. Nehmotně a neměřitelně nadto působí genius loci určitých míst.
Někdy nastává i situace, že realizační podmínky cestovního ruchu jsou důležitější než lokalizační podmínky. V takových případech bývá významně zastoupen lidský faktor, iniciativa vlastních tvůrců a provozovatelů zařízení a produktů s přímou i nepřímou vazbou na cestovní ruch. Z konkrétních příkladů lze namátkou uvést široce navštěvovanou lyžařskou sjezdovku v Němčičkách na Hustopečsku (v teplé nížinné oblasti), budování moderních aquaparků ve městech (které může zásadně modifikovat charakteristiky vhodnosti krajiny pro rekreaci u vody), populární westernové městečko Šiklův mlýn
u Zvole apod. Iniciativa tu dokázala překonat určité lokalizační handicapy: v prvním příkladě klimatické, ve druhém příkladě zvyk lidí rekreovat se u vody jen v přírodě
a konečně ve třetím příkladě tradici umísťovat atraktivní zábavní zařízení jen do větších měst a jejich blízkého okolí (Bína, 2002).
          
Kladné stupně lokalizačních podmínek složek cestovního ruchu
Lokalizační podmínky v rámci jednotlivých složek cestovního ruchu jsou přirozeně někde vyšší, někde nižší, někde neexistují vůbec. V posledním případě jde o jejich nulový stupeň. Pro ostatní (kladné) případy zavádíme tři stupně vhodnosti lokalizačních podmínek cestovního ruchu:
• stupeň 1 – podmínky jsou v základní úrovni, tj. potenciálově relevantní jev je v konkrétním prostoru registrovatelný,
• stupeň 2 – podmínky jsou ve zvýšené úrovni, tj. potenciálově relevantní jev vykazuje
 v konkrétním prostoru již zřetelný a výrazný stav,
• stupeň 3 – podmínky jsou ve vysoké úrovni, tj. potenciálově relevantní jev dosahuje
v konkrétním prostoru dominantního stavu.
Pouze u některých složek (jmenovitě: vhodnost krajiny pro horolezectví, pro závěsné létání, pro sportovní myslivost, pro rybolov a pro pozorování vodních ptáků) je při splnění lokalizačních podmínek rozlišen pouze jediný stupeň. Území dané obce je buď pro tyto určité aktivity cestovního ruchu vhodné, nebo vhodné není.
 

Bína  kol., 2010:  POTENCIÁL CESTOVNÍHO RUCHU V ČESKÉ REPUBLICE