Vývoj sítě lesních rezervací v ČR

BUČEK, A. (2010): Vývoj sítě lesních rezervací v ČR. In: Simon J. et al.: Strategie managementu lesních území se zvláštním statutem ochrany. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy. s. 60-66

Lesní maloplošná zvláště chráněná území (lesní rezervace) mají v soustavě zvláště chráněných území nezastupitelný význam jako ukázky nejvyspělejších společenstev dlouhodobého vývoje přírody na našem území. Optimální síť lesních rezervací by měla být reprezentativní, měla by vystihovat pestrost přirozených lesních biocenóz v krajině. Princip reprezentativnosti patří k základním principům tvorby optimální sítě chráněných území – v síti by měly být zastoupeny ukázky přirozených společenstev, vystihující pestrost přírody určitého regionu. 

Pestrost přírody vystihují dvě soustavy biogeografického členění – individuální a typologické (BUČEK, LACINA 2006).  Na planetární úrovni jsou jednotky individuálního členění (biogeografické provincie) a typologického členění (biomy) využívány při vytváření soustavy biosférických rezervací UNESCO (UDVARDY 1975). Cílem je zachování ukázek přirozených ekosystémů v hlavních biomech  jednotlivých biogeografických provincií Země  Obdobný princip je používán v zemích Evropské unie při vytváření soustavy chráněných území Natura 2000, jejíž reprezentativnost je hodnocena podle zastoupení jednotlivých typů biotopů (habitatů) v biogeografických oblastech Evropy (PLESNÍK 1998).

V reprezentativní soustavě lesních rezervací České republiky by měly být zahrnuty ukázky přirozených či přírodě blízkých lesních biocenóz všech skupin typů geobiocénů (BUČEK, LACINA 2007) v jednotlivých biogeografických regionech (CULEK 1996). Zásady tvorby sítě lesních rezervací pregnantně formuloval prof. A. Zlatník, který pokládal za prvořadý úkol „dobudovat síť lesních rezervací tak, aby pokud možno každá typologicky vylišitelná jednotka a její význačnější geografická varianta byla zastoupena v některé rezervaci a umožňovala tak studium jednotky v co nejpřirozenějším stavu po všech stránkách přírodovědecké i produkční problematiky“ (ZLATNÍK 1971). Do sítě lesních rezervací by proto měly být vybírány „segmenty přírody – jednotlivých vegetačních typů – typů geobiocenóz – s dřevinnou skladbou nepochybně ze současné skladby v typu přírodní skladbě nejbližší, především s přirozenou různověkostí a s nejméně stopami po rušivých a hospodářských zásazích“ (ZLATNÍK 1975). 

Naplnit tyto zásady a vytvořit skutečně reprezentativní síť lesních rezervací v podmínkách kulturní krajiny České republiky je náročné a dlouhodobé poslání. Při úvahách o nejvhodnějším způsobu péče o lesní rezervace je důležité přihlédnout k motivům a podmínkám vyhlašování jednotlivých lokalit za maloplošná zvláště chráněná území, k tomu, jak síť lesních rezervací vznikala. Jen tak lze správně definovat předmět a cíl ochrany a navrhnout speciální strategii managementu, vedoucí k trvalému udržení přírodních hodnot chráněných území.

Územní ochrana přírody má v České republice dlouhodobou tradici a v evropském kontextu důstojnou pozici. Počátky a postupným vývojem sítě chráněných území se zabývala řada autorů (VESELÝ 1954, ĆEŘOVSKÝ 1965, 1989, 1998, BUČEK 1998, PETŘÍČEK 2007, TVARDKOVÁ 2009). Všichni se shodují na tom, že základem dlouhodobé tradice územní ochrany přírody na našem území je vyhlašování lesních rezervací v 19. století. V první etapě vyhlašování lesních rezervací byla ochrana motivována především snahou zachovat zbytky pralesů v horských oblastech, dosud nedotčených lesním hospodářstvím, které mizely v souvislosti se zvýšenou těžbou dřeva, vyvolanou rozvojem průmyslu (PRŮŠA 1990, VRŠKA, HORT 2008). 

Tvorba sítě lesních rezervací na území České republiky začala dne 28. 8. 1838, kdy hrabě Jiří František August Langueval-Buquoy založil na svém panství v Novohradských horách rezervaci Žofínský prales. O měsíc později téhož roku založil hrabě Jiří Buquoy další, menší pralesovou rezervaci v sousedním polesí Hojná Voda, tzv. Hojnovodský prales. Vznik obou rezervací nebyl náhodný, nejednalo se o pouhý  rozmar bohatého aristokrata. Hrabě Jiří Buquoy (1781-1851), označovaný jako „zapomenutý polyhistor“ byl členem mnoha vědeckých spolků a společností v českých zemích i v zahraničí, jako uznávaný vědec se znal  s mnoha významnými učenci své doby. Byl mezi nimi i zakladatel fytogeografie, německý přírodovědec Alexandr von Humboldt, který varoval před ohrožením evropského přírodního dědictví a vyzýval k ochraně „přírodních památek“ (TVARDKOVÁ 2009). Humboldtovo pojetí ochrany přírodních památek významně ovlivnilo počátky evropské ochrany přírody v období romantismu. Hrabě Jiří Buquoy prozíravě zajistil ochranu posledních zbytků pralesů v Novohradských horách (dnešní NPR Žofínský prales a NPP Hojná Voda) v souladu s tímto pojetím. 

O dvacet let později, v roce 1858 kníže Jan Adolf II. Schwarzenberg vyhlásil na svém panství rezervaci Boubínský prales. Na území o rozloze 144 ha vyloučil veškerou hospodářskou činnost. Stalo se tak z podnětu lesníka Josefa Johna, který  rozšířil romantický záměr hraběte Jiřího Buquoye chránit určitou část přírody pro její krásy o vědecký rozměr. V roce 1851 založil 8 zkusných ploch o rozloze 1 jitra (0,58ha), kde byly podrobně zaměřeny a zakresleny všechny stromy. Josef John přiváděl do pralesa mnoho návštěvníků, mezi nimi významné lesnické odborníky a vědce se svými studenty. Díky tomu se znalost Boubínského pralesa rozšířila i mezi širší veřejnost. Johnovou zásluhou uspořádala právě založená „Česká lesnická jednota“ 2. 9. 1849 exkurzi právě sem.   

Až do roku 1918 bylo vyhlašování chráněných území záležitostí iniciativy jednotlivců, především velkých pozemkových vlastníků. Z lesních rezervací v tomto období vznikly např.  Černická obora (1880), Buky u Vysokého Chvojna (1884), Šerák-Keprník (1903), Labský důl (1904), Javorina (1909). 

Od roku 1918 do roku 1938 bylo na území tehdejšího Československa vyhlášeno více než 100 chráněných území (MARŠÁKOVÁ-NĚMEJCOVÁ, M., MIHÁLIK, Š. 1997). Ochrana přírody byla spjata s památkovou péčí a byla v kompetenci Ministerstva školství a národní osvěty (MŠANO). V roce 1919 byli jmenováni konzervátoři ministerstva školství a národní osvěty pro ochranu přírody, což byla čestná a neplacená funkce. Jejich hlavní činností bylo vyhledávání přírodních památek v obvodu jejich působnosti, kontrola stávajících chráněných částí přírody a vyhledávání a vyhlašování nových. V roce 1922 byl jmenován generálním konzervátorem státní ochrany přírody Rudolf Maximovič (1886-1963), průkopník a zakladatel úřední ochrany přírody u nás. Stal se tak prvním (a jediným) státním úředníkem, který se zabýval ochranou přírody na celém území tehdejšího Československa. 

V letech 1918-1938 pokračovalo vyhlašování pralesních rezervací soukromými pozemkovými vlastníky. Tak vznikla např. v roce 1922. částečně chráněná oblast pralesa Třístoličník na Šumavě jako ochranný les knížete Jana Schwarzenberga, od roku 1929 byla rozhodnutím hraběte Kinského chráněna lesní rezervace Žákova hora jako poslední zbytek pralesovitých porostů ve Žďárských vrších (dnešní NPR). K vyhlašování  rezervací přispěla také pozemková reforma z let 1919-1924, kdy byla zabrána část půdy velkým majitelům a rozdělena přídělovým zákonem drobným a středním rolníkům. Ze záboru bylo možné vyloučit teritorium s územní ochranou přírody. Takto vznikla rezervace Teplické a Adršpašské skály, v rámci pozemkové reformy byla zástupci MŠANO a Státního pozemkového úřadu vyhlášena státní rezervace Černé a Čertovo jezero i další šumavské rezervace Buková slať, Rokytské a Mlynářské slatě. Dohodou při pozemkové reformě byla dále zřízena např. rezervace Moravský kras  (TVARDKOVÁ 2009).

Z podnětu konzervátorů vydalo MŠANO výzvu k pořízení soupisů a podkladů pro zajišťování územní ochrany přírody. Díky tomu mohl být 31. 12. 1933 vydán Výnos ministerstva školství a národní osvěty o ochraně přírodních památek (tzv. silvestrovský výnos). Vzhledem k tomu, že v Československu nebyl přijat zákon o ochraně přírody (viz kap. 2.1) nejednalo se o legislativní dokument zřizující rezervace, ale o informaci školám o chráněných územích existujících k datu jeho vydání (mohla být zřízena dohodou s majiteli nebo na základě záborových a přídělových zákonů). Ve výnosu bylo zařazeno celkem 108  rezervací z území dnešní České republiky (v zemi České 92, v zemi Moravskoslezské 16). Z tohoto počtu bylo v budoucím vývoji sítě chráněných území upuštěno od ochrany u 22% rezervací, u 48% došlo k přehlášení a 30% zůstalo beze změny (KOS, MARŠÁKOVÁ 1997).    

Ze současných lesních rezervací byla v „silvestrovském výnosu“, který je prvním úředním  seznamem chráněných území u nás, zmíněna např. tato území:  NPR Adršpašsko-teplické skály, NPR Břehyně-Pecopala, PR Buky u Vysokého Chvojna, PP Buková slať (NPŠ), NPR Černé a Čertovo jezero, PP Černická obora, PR Černý důl, PR Černý orel, NPR Dářko, PR Diana, NPR Drbákov-Albertovy skály, PR Herštýn, PR Hoříněveská bažantnice, PP Hradní kopec Litice,  NPR Chejlava, NPR Chlumská stráň, PP Chudenická bažantnice, PR Chynínské buky, PP Jezerní slať (NPŠ), PP Jiřina, PR Kadov, NPR Kladské rašeliny, PR Kuchyňka, PR Lopata, PR Loužek, NPR Mazák, NPP Medník, NPR Mionší, NPR Moravský kras střed (Vývěry Punkvy), PR Netřeb, PR Plenisko, PR Pleš, PR Ralsko, NPR Razula, NPR Šerák-Keprník, PP Trojmezná hora (NPŠ), NPR Týřov, PP U císařské studánky, PR Vřešťovská bažantnice, NPR Žákova hora. Současné kategorie chráněných území jsou uvedeny podle Seznamu zvláště chráněných území ČR (KOS, MARŠÁKOVÁ 1997). Na území národních parků bylo po vydání zák. č. 114/92 Sb. upuštěno od kategorizace maloplošných zvláště chráněných území (byla začleněna do 1. zóny NP), v evidenci mZCHÚ jsou nyní tato území začleněna do kategorie přírodní památka (PP) bez ohledu na jejich význam či rozlohu (v přehledu území viz NPŠ – Národní park Šumava).

Významný rozvoj územní ochrany přírody na území ČR po roce 1945 byl spojen s postupným zvyšováním počtu a rozlohy maloplošných zvláště chráněných území (tab. č. 1 ). Důležitým předělem v legislativním zajištění chráněných území se stalo  vydání zákona č.40/1956 Sb. o státní ochraně přírody, koncipovaného ovšem v duchu tradiční ochrany přírodních památek (ČEŘOVSKÝ 1998). Dalším předělem bylo přijetí zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny s novými kategoriemi maloplošných zvláště chráněných území a s podstatně lépe stanovenými podmínkami ochrany.

Tvorba sítě maloplošných chráněných území včetně lesních rezervací ovšem byla velmi komplikovaná a chráněná území byla vyhlašována díky velkému a trpělivému dlouhodobému úsilí přírodovědců a profesionálních i dobrovolných ochránců přírody. Příkladem může být osud uceleného návrhu sítě chráněných území v zemi Moravskoslezské, který v roce 1947 předložil významný brněnský botanik, znalec přírody a průkopník její ochrany doc. Jan Šmarda. V návrhu území, zasluhujících ochranu rozlišil rezervace úplné „v nichž nedovolíme žádné další zásahy“, tedy maloplošná chráněná území a rezervace částečné „krajinářsky chráněné oblasti“, tedy velkoplošná chráněná území (ŠMARDA 1947). Po čtyřiceti letech od vypracování návrhu, v roce 1997, byla ze Šmardových 81 lokalit úplných rezervací, situovaných na území tehdejšího Jihomoravského kraje, vyhlášena za chráněná území pouze polovina. Některé Šmardou navrhované lokality byly zničeny (např. skalní lesostep na vápencové Čebínce), 15 lokalit zmizelo z ochranářských materiálů, 19 návrhů úplných rezervací bylo stále ještě navrhováno k ochraně (BUČEK, SMEJKALOVÁ 1987). Patřil k nim např.“Les pod kaplí U Matky Boží u hradu Veveří“ na pravém břehu Brněnské přehrady s pestrou mozaikou přirozených lesních biocenóz, který byl za chráněné území vyhlášen až v roce 1987 (dnešní PR Krnovec). Ochrana další Šmardou navržené úplné rezervace –  lesnaté Trenckovy rokle na Českomoravské vrchovině je zajištěna až zařazením mezi evropsky významné lokality v soustavě Natura 2 000.

Tvorbou návrhů reprezentativní sítě lesních rezervací se dlouhodobě zabýval prof. Alois Zlatník. První ucelený návrh zpracoval pro území Podkarpatské Rusi (ZLATNÍK, HILITZER 1932), následovaly návrhy rezervací v Moravskoslezských Beskydech z  roku 1937, návrhy v zemi Moravskoslezské z let 1940-46, návrhy rezervací v Krkonoších a Jizerských horách, Orlických horách a v Podorličí a návrh sítě lesních rezervací na Slovensku. Žádný z těchto návrhů sítí lesních rezervací nebyl ovšem z různých důvodů beze zbytku akceptován. Proto na sklonku života v úvodu své statě o návrzích chráněných geobiocenóz jako výsledku geobiocenologického výzkumu prof. A. Zlatník trochu smutně konstatoval: „mé úsilí o ochranu a záchranu přírody bylo spíše bojem donquichotským“ (ZLATNÍK 1975). 

Koncepci ucelené sítě lesních rezervací se prof. A. Zlatníkovi podařilo po čtyřicet let trvajícím úsilí uskutečnit na území Masarykova lesa, Školního lesního podniku Mendelovy univerzity v Brně. První návrh na lesní rezervace zde vznikl  jako výsledek výzkumu a mapování lesů v letech 1932-36, revidovaný návrh byl předložen v roce 1945 a konečně 1. 6. 1959 schválila vědecká rada tehdejší lesnické fakulty VŠZ v Brně návrh prof. A. Zlatníka na „zřízení výzkumných lesních reservací na fakultním lesním závodě“, obsahující i pokyny k jejich ochraně, udržování a případnému zlepšení poměrů (ZLATNÍK 1959). Za oficiální chráněná území různých kategorií vyhlašovaly jednotlivé lesní rezervace orgány státní ochrany přírody v letech 1950-1976. Síť lesních rezervací na území Masarykova lesa tvoří PR Bayerova (17,03 ha, 1975), PR Březinka (6,36 ha, 1973), PR Coufavá (22,46 ha, 1976), PR Čihadlo (55,22 ha, 1976), PR Dřínová (24,30 ha, 1973), NPR Habrůvecká bučina (85,21 ha, 1975), NPR Hádecká planinka (82,95 ha, 1950), PR Jelení skok (96,57 ha, 1976), NPR Josefovské údolí (113,58 ha, 1950, nyní NPR Býčí skála), PP Kněžnice (7,34 ha, 1973), PR Malužín (55,87 ha, 1976), PR Rakovec (38,66 ha, 1973), PR U Brněnky (12,00 ha, 1973), PR U Nového hradu (53,74 ha, 1975), PR U Výpustku (21,43 ha, 1977) a PR Zadní Hády (47,54 ha, 1973). Do rezervací byly začleňovány segmenty lesních geobiocenóz jednotlivých lesních typů s dřevinnou skladbou relativně nejbližší skladbě přirozené. Při výběru a stanovení rozlohy lesních rezervací byla vybírána především území, reprezentující celý komplex typologických jednotek, umožňující srovnávací studium lesních biocenóz v různých trvalých ekologických podmínkách (ZLATNÍK 1968). Na území Masarykova lesa tak vznikla z hlediska rozmanitosti typů lesních geobiocenóz reprezentativní síť lesních rezervací. Prof. A. Zlatník navrhoval tyto rezervace jako rezervace upravované – odstraněním stanovištně nepůvodních druhů dřevin v nich postupně dochází k obnovení přirozené dřevinné skladby a navození přirozených a posléze přírodních vývojových procesů. Cílovou strategii managementu těchto rezervací lze definovat jako „přirozené lesy se samovolným vývojem  s podpůrnými zásahy a opatřeními“. Díky více než padesátiletému uplatňování těchto zásad se stav lesních biocenóz v rezervacích postupně přibližuje stavu cílovému (SVÁTEK 2004). V podmínkách převážně kulturní krajiny evropských středohoří je ucelená síť lesních rezervací Masarykova lesa unikátní.

Postup tvorby sítě chráněných území byl i po vydání zákona o ochraně přírody v roce 1956 komplikovaný. Státní ochrana přírody náležela společně s památkovou péčí do působnosti ministerstva kultury, které také vyhlašovalo zvláště chráněná území s výjimkou chráněných přírodních výtvorů (CHPV), které vyhlašovaly okresní národní výbory (REŠ.1984). Ochrana přírody byla často považována za překážku rozvoji socialistického průmyslu a zemědělství. Na přelomu 50. a 60.let 20.století byla vyhlášena prověrka chráněných území, zamýšlená původně jako redukce chráněných ploch „ubírajících národnímu hospodářství půdu“. Pouze díky občanské odpovědnosti profesionálních i dobrovolných ochránců přírody vznikl z této akce návrh dokonalejšího systému chráněných území (ČEŘOVSKÝ 1998). 

Lesní rezervace byly nejsnadněji vyhlašovány na extrémních stanovištích v ochranných lesích, neboť tam bylo možno nejsnadněji získat souhlas státních lesů, potřebný k vyhlášení chráněného území. V roce 1976 bylo z celkové výměry 25 158 ha chráněných lesních území  32% na extrémních stanovištích, klečové porosty na 17%, jeřábové smrčiny na 10%, porosty na rašelině na 12%, humusem obohacovaná společenstva zaujímají 9% a suťová společenstva 2%. Naopak plošně význačné „hospodářské“ lesní typy byly zastoupeny jen nepatrně, zvlášť v kyselé řadě (PRŮŠA 1990). 

K doplňování sítě lesních rezervací přispěla neformální spolupráce lesních typologů (jmenujme alespoň Jaromíra Málka a Eduarda Průšu) s ochranou přírody a také s místními lesními hospodáři. Mnoho místních lesníků se zasloužilo o to, že po celá desetiletí byly bez hospodářských zásahů zachovány zbytky přirozených lesních porostů, navrhovaných jako chráněná území a tvořících dnes integrální součást sítě chráněných území. Například staré bukové porosty v PR Holý kopec ve Chřibech (92,09 ha), navrhované k ochraně již v roce 1946 prof. A. Zlatníkem byly za chráněné území vyhlášeny až v roce 1975. Až v roce 1984 se stal chráněným územím unikátní zbytek vysoce produktivních přirozených porostů holých a typických bučin (4 B 3: Fageta paupera, Fageta typica) v PR Sidonie v Bílých Karpatech. Teprve po více než 50 letech byly realizovány některé z návrhů lesních rezervací v Moravskoslezských Beskydech, které prof. A. Zlatník předložil v roce 1937: NPR Kněhyně-Čertův mlýn (247,16 ha) se stala chráněným území v roce 1989, PR Smrk (161,25 ha) byla vyhlášena až v roce 1996. Některé lesní rezervace, které prof. Zlatník navrhl ve 40. letech 20. století k ochraně, nazývají místní lesníci dodnes „Zlatníkova rezervace“. Tak je nazývána např. PR Františkov (10,5 ha) na LS Hanušovice, kterou Zlatník pod označením Františkov 30 d navrhl k ochraně jako území, reprezentující lesní geobiocenózy 5-6. vegetačního stupně a trofické řady AB-B v Hrubém Jeseníku (ZLATNÍK 1975).

Vzhledem k nesnadnému prosazování tvorby nových rezervací ústředními orgány státní ochrany přírody byla celá řada lesních rezervací vyhlašována okresními orgány jako chráněné přírodní výtvory. Vyhláškou ONV Třebíč v roce 1974 a ONV Brno-venkov v roce 1975 vznikl například chráněný přírodní výtvor Údolí Oslavy a Chvojnice a plochou 2508,74 ha. V současné nadregionálně významné přírodní rezervaci je chráněna reprezentativní škála přirozených lesních geobiocenóz, typických pro říční fenomén západomoravských řek. Vyhlašování „okresních“ chráněných území včetně lesních rezervací pokračovalo i  po vydání nového zákona č.114/1992 ochraně přírody a krajiny až do roku 2002, kdy zanikly okresní úřady. Mezi jednotlivými okresy byly ovšem významné rozdíly, podmíněné především aktivitou okresních úředníků a jejich schopností iniciovat a využít spolupráci s přírodovědci a dobrovolnými ochránci přírody. K příkladným patřil např. okres Brno-venkov s 50 maloplošnými zvláště chráněnými územími (BUČEK 2002). Na okrese Blansko se s využitím vymezení ekologicky významných segmentů krajiny, tvořících kostru ekologické stability v rámci biogeografického výzkumu (BUČEK, A., LACINA, J. 1986) podařilo v 90. letech doplnit síť lesních rezervací o cenné segmenty přirozených lesních geobiocenóz. K nejvýznamnějším lesním rezervacím vyhlášeným díky spolupráci geobiocenologa Jana Laciny a okresního úředníka Františka Mlatečka na okrese Blansko patří PR Čepičkův vrch (105,31 ha, 1990), PR Durana (46,83 ha, 1997), PR Hrádky (24,92 ha, 1990), , PP Habrová (18,22 ha, 1997), PP Hersica (23,27 ha, 1997), PP Horní Židovka (24,02 ha, 1997), PP Hrusín (12,43 ha, 1997), PP Kačiny (31,71 ha, 1997), PP Klášterce (22,82 ha, 1990), PP Krkatá bába (9,02 ha, 1997), PP Kunštátská obora (10,12 ha, 1998), PP Lebeďák (9,28 ha, 1998), PP Loucká obora (12,45 ha, 1997), PP Luzichová (21,09 ha, 1990), PP Míchovec (19,52 ha, 1997), PP Nad Berankou (13,00 ha, 1997), PR Pod Sýkořskou myslivnou (23,25 ha, 1990), PP Sýkoř (96,45 ha, 1990) a PP Žižkův stůl (23, 81 ha, 1997).

Vývoj koncepce územní ochrany přírody na území ČR shrnuje PETŘÍČEK (2007). Od 70. let 20. století byly v tehdejším Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP) opakovaně řešeny projekty, jejichž cílem byla optimalizace sítě chráněných území. Základní principy a kritéria vymezování chráněných územích a zásady managementu byly postupně přizpůsobovány evropským i světovým sozologickým trendům (viz např. PETŘÍČEK, MÍCHAL 1988). Výsledky těchto projektů byly uplatněny při tvorbě zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, zvláště při nové kategorizaci maloplošných zvláště chráněných území. Po vydání zákona došlo k podstatnému zlepšení péče o chráněná území. Podle jednotné metodiky jsou periodicky zpracovávány plány péče a v závislosti na disponibilních finančních prostředcích jsou v lesních rezervacích realizovány potřebné zásahy a opatření.

V 90. letech 20. století se v ČR začíná rozvíjet i nestátní ochrana přírody. V rámci Českého svazu ochránců přírody vzniká program „Místo pro přírodu“, spojený se zakládáním pozemkových spolků (PEŠOUT 1998), navazujících na tradici spolkové ochrany přírody, přerušené zrušením dobrovolných ochranářských organizací v roce 1951 (BUČEK 1998a). Pozemkové spolky pronajímají nebo vykupují zájmová území, cenná z hlediska ochrany přírody a zřizují na nich soukromé rezervace. Jedním z nejúspěšnějších příkladů naplňování myšlenky pozemkových spolků v ČR je vznik soukromé lesní rezervace Českého svazu ochránců přírody Ščúrnica v severní části Bílých Karpat. Pozemkový spolek Kosenka ve Valašských Kloboukách již díky několika stovkám dárců shromáždil prostředky na výkup 17,2 ha pozemků, převážně lesních porostů. Jádro území tvoří přirozenou sukcesí vzniklý starý jedlobukový porost. Cílem péče je regenerace přirozených lesních biocenóz, charakteristických pro nejsevernější část Bělokarpatského biogeografického regionu (VOLAŘÍK, JANÍK 2009).

Význam lesů v maloplošných chráněných územích jednoznačně dokumentují údaje o jejich lesnatosti. Podle AOPK ČR (ANONYMUS 2009) tvořilo koncem roku 2008 síť maloplošných zvláště chráněných území v ČR:
- 112 národních přírodních rezervací s plochou 28 479 ha a lesnatostí 80,5 %
- 788 přírodních rezervací s plochou 37 866 ha a lesnatostí 45,5 %
- 106 národních přírodních památek s plochou 3 047 ha a lesnatostí 54,8%
- 1 199 přírodních památek s plochou 20 039 ha a lesnatostí 59,3%.

Ani po více než 170 letech po vzniku prvních lesních rezervací nelze tvorbu sítě lesních rezervací v ČR považovat za ukončenou. Další doplňování sítě lesních rezervací probíhá především v rámci tvorby evropské sítě chráněných území Natura 2000 na území ČR.